Zpětná vazba, která mentee skutečně posune
Věta "bylo to dobré, jen na tom dál pracuj" zní vstřícně, ale mentee z ní neví, co dělat jinak. Rozebíráme, jak zpětnou vazbu postavit na pozorovatelném chování.
Kolega přijde s dotazem, vy mu odpovíte podle svého nejlepšího svědomí. Přikývne, poděkuje a za týden řeší úplně stejný problém stejným špatným způsobem jako předtím. Tenhle kurz vznikl z opakování téhle situace u desítek zkušených odborníků a ukazuje, jak předávání zkušeností strukturovat tak, aby se skutečně zachytilo.
Petr je nejlepší programátor v týmu. Když se ho ale nový junior zeptá, jak se rozhoduje mezi dvěma architekturami, Petr začne mluvit o pěti věcech najednou a junior odejde zmatenější, než přišel. Nejde o to, že by Petr neuměl vysvětlovat. Chybí mu jen rámec, jak zkušenost rozdělit na kroky, které dávají smysl někomu, kdo tu cestu ještě neprošel.
Tenhle kurz nezkoumá, jestli jste ve svém oboru dost dobří. Předpokládá to. Zaměřuje se na to, co přichází potom: jak strukturovat rozhovor, zadání i zpětnou vazbu tak, aby si druhá strana skutečně odnesla něco použitelného, a ne jen dojem, že jí bylo pomoženo.
Představte si mentora, který má hodinu s méně zkušeným kolegou a neví, kde začít. Rozhovor sklouzne k obecným radám, oba odejdou spokojení, ale nic konkrétního se nezmění. Kurz proto staví na jednom srozumitelném rámci, který lze použít při jakémkoliv předávání zkušeností, ať jde o IT, zdravotnictví, řemeslo nebo řízení týmu.
Nejde o teoretický model, který se naučíte nazpaměť a pak zapomenete. Je to postup, který si v kurzu prakticky vyzkoušíte na vlastním případu: nejdřív zjistíte, kde druhá strana skutečně je, pak zkušenost rozdělíte na zvládnutelné kroky, následně dáte zpětnou vazbu, která míří na konkrétní chování, a nakonec ověříte, jestli se učení opravdu chytlo v praxi, ne jen v hlavě.
Podrobný rozpis modulů
Než začnete radit, zjistíte, co druhá strana skutečně umí a kde jí to drhne. Bez toho se rada snadno mine účinkem.
Zkušenost, kterou máte v hlavě jako celek, se dá rozložit na jednotlivé rozhodovací body a naučit postupně.
Rozdíl mezi "bylo to fajn" a konkrétním pozorováním, které mění chování při dalším pokusu.
Krátký způsob, jak zkontrolovat, jestli se naučené projevilo v reálné práci, ne jen v příjemném pocitu z rozhovoru.
Vedoucí kuchař má v kuchyni nového kolegu, kterému musí za tři měsíce předat směnu. Vedoucí analytička dostala na starost juniorní tým a poprvé v životě má vést někoho jiného než sebe. Obě situace spojuje jedno: odbornost mají, chybí jim způsob, jak ji přenést dál.
Zavádí do týmu juniory a chce, aby předávání znalostí nestálo jen na náhodných rozhovorech u kávy.
Zaškoluje mladší kolegy a hledá způsob, jak klinickou zkušenost předat srozumitelně a bez zbytečného stresu.
Předává řemeslné know-how, které se dosud dědilo jen ústně, a chce ho udělat srozumitelnějším pro nástupce.
Poprvé zodpovídá za rozvoj druhých lidí a hledá jasnější strukturu než "buď dobrý příklad".
Ujasníte si, koho a v čem budete mentorovat, a jaký styl vám sedí.
Naučíte se čtyři kroky rámce na svém vlastním konkrétním případu.
Vyzkoušíte si vedení reálného rozhovoru a dostanete k němu zpětnou vazbu.
Odcházíte s materiály a strukturou, kterou dál používáte ve své praxi.
Tohle nejsou úplné lekce, jen ukázka toho, jakým způsobem se na mentoring v kurzu díváme.
Mentorka vede juniorní kolegyni přes hodnocení klientské prezentace. Řekne jí, že "to bylo fajn, jen na tom dál pracuj", a obě odejdou s dobrým pocitem. Za měsíc se stejná chyba objeví znovu, protože nikdo přesně neřekl, co se má změnit.
Zpětná vazba, která něco mění, se drží konkrétního chování, ne celkového dojmu. Místo "byl jsi málo asertivní" funguje lépe popis situace: "když klient namítl cenu, odmlčel jsi se na deset vteřin a pak jsi téma změnil". Druhá strana si dokáže přesně představit, co se stalo, a může s tím příště pracovat jinak.
V kurzu se věnujeme rozdílu mezi hodnotící a popisnou zpětnou vazbou, a tomu, jak popisnou formulovat i pod časovým tlakem, kdy na dlouhé zamýšlení není prostor. Cvičíme to na nahraných i živých situacích, aby se návyk zafixoval dřív, než skončí kurz.
Styl mentoringuZkušený projektový manažer sedí s kolegou, který řeší konflikt v týmu. První reakce je nabídnout hotové řešení, protože podobnou situaci už manažer desetkrát zažil. Problém je, že řešení, které fungovalo jemu, nemusí sednout na jinou osobnost ani na jiný tým.
Existuje jednoduchý signál, kdy se vyplatí radu odložit: pokud mentee ještě nedokázal pojmenovat, v čem přesně problém spočívá, další rada situaci spíš zamotá. Otázka typu "co si myslíš, že se tady vlastně děje" často odhalí, že se řeší jiný problém, než jak byl původně popsán.
V kurzu rozebíráme, jak rozpoznat moment přechodu mezi radou a otázkou, a jak si tento přechod ohlídat i ve chvílích, kdy je člověk unavený nebo pod tlakem a tíhne k rychlému řešení víc než obvykle.
Ověřování posunuRozhovor proběhl hladce, mentee přikyvoval, ptal se na doplňující věci a na konci poděkoval. Mentor odchází s dojmem, že práce byla odvedená dobře. O tři týdny později se ale ukáže, že se v praxi nic nezměnilo a stará chyba se opakuje stejným způsobem.
Dojem z rozhovoru a skutečná změna chování jsou dvě různé věci, které se snadno pletou. Spolehlivější je krátké ověření s odstupem, třeba formou konkrétní otázky na příkladu z poslední doby: "jak jsi to teď řešil, když nastala podobná situace jako tehdy".
V kurzu ukazujeme jednoduchý rámec pro tuhle kontrolu, který nezabere víc než pár minut a dá se zařadit i do běžného pracovního rytmu, aniž by působil jako formální hodnocení nebo zkouška.